Prase divoké (Sus scrofa)

Prase divoké (Sus scrofa), v myslivecké mluvě černá zvěř, je jediný zástupce prasatovitých, který ve Španělsku žije ve volné přírodě, a na Pyrenejském poloostrově je původním druhem, jak uvádí Atlas a Červená kniha suchozemských savců Španělska (Rosell a Herrero, 2007). Je to nejčastěji lovený druh velké zvěře v zemi: v roce 2023 tvořil víc než polovinu úlovků velké zvěře. Samec je kňour, samice bachyně a mládě sele; pruhovaným selatům se španělsky říká rayones. Invazním druhem není: španělský státní katalog invazních nepůvodních druhů zahrnuje jen prase vietnamské, jeho křížence a miniprasata.

Ilustrace vytvořené pomocí AI pro vzdělávací účely.

Určování

Podle Atlasu je prase divoké nejvyšší v přední části těla, krk má sotva znatelný a uši malé a vztyčené. Příručka ke zkoušce lovce vydaná Juntou Kastilie a Leónu (PDF, s. 57 a 58) popisuje jeho siluetu jako zavalitou: mohutnou přední část těla, krátké nohy, velkou protáhlou hlavu a velmi malé oči. Rypák končí plochým masitým terčem, na jehož konci jsou nozdry. Poznáte ho podle těchto znaků:

• Srst. Dospělí jsou šedohnědí, s tmavšíma, téměř černýma nohama a ušima, uvádí Atlas; příručka Kastilie a Leónu ji popisuje jako hnědou, od velmi tmavě kaštanové po okrovou. Tvoří ji černé nebo šedivé štětiny, dlouhé, velmi tvrdé a na konci roztřepené. Štětiny hřívy dospělého kňoura dorůstají až 12 centimetrů, uvádí průvodce pobytovými znaky SECEM (de la Torre, 2014).
• Ocas. Je rovný a končí střapcem chlupů, uvádí Španělská společnost pro ochranu a výzkum savců (SECEM).
• Kly. Jsou to špičáky, které rostou celý život a vyčnívají z tlamy, hlavně u kňourů. Podrobněji o nich pojednává oddíl o věku.
• Velikost. V Evropě se zvětšuje směrem na východ: nejmenší prasata divoká žijí na jihu Pyrenejského poloostrova a největší v Karpatech. Ve Španělsku jsou největší ve středu a na severu.

Atlas uvádí tyto rozměry dospělých kusů z pohoří Montseny v Katalánsku: 133 až 148 centimetrů od hlavy po kořen ocasu u kňourů a 118 až 137 u bachyní, bez ocasu, který měří 17,5 až 24 a 13 až 20 centimetrů; 72 až 85,5 a 71 až 73 centimetrů v kohoutku a hmotnost 60 až 118 a 40 až 65 kilogramů. Virtuální encyklopedie španělských obratlovců (Enciclopedia Virtual de los Vertebrados Españoles, Fernández-Llario, 2017) uvádí pro celý poloostrov průměrnou délku hlavy a těla 1,18 až 1,45 metru u kňourů a 1,13 až 1,39 metru u bachyní a průměrnou hmotnost 75 až 85 kilogramů u dospělých kňourů a 55 až 65 kilogramů u bachyní. V Doñaně, kde jsou prasata menší, váží kňouři v průměru 53,6 kilogramu a bachyně 43,8 kilogramu.

Kňour a bachyně

Prameny popisují rozdíl mezi pohlavími různě. Atlas mluví o výrazném pohlavním dimorfismu: kňouři jsou mohutnější a mají vyvinutější špičáky. Virtuální encyklopedie ho nepovažuje za příliš výrazný, protože kňouři jsou jen o 5 až 10 % větší než bachyně a mají delší lebku, i když také zdůrazňuje velikost jejich špičáků. Oba prameny se shodují, že dospělého kňoura nejvíc prozradí kly.

Kapitola o praseti divokém z díla Fauna de Pina de Ebro y su comarca (Blasco-Zumeta, Aranzadi, s. 9) vysvětluje, čeho si v terénu všímat:

• Silueta a hlava. Ve stejném věku bývá kňour mohutnější, s kratším rypákem a vyvinutějšími kly. Stará bachyně však může být mohutnější a mít větší kly než mladý kňour, takže velikost nestačí.
• Chomáč štětin a struky. Rozhoduje chomáč štětin na břiše, který kryje pyj kňoura, nebo struky bachyně, která kojí.
• Mláďata. Kus, za kterým jdou pruhovaná selata, je bachyně.
• Stopa. Dospělí kňouři mají spárky zakulacenější, s méně ostrými okraji a vzadu širší než bachyně.

Podle SECEM mají dospělí kňouři dlouhé dolní špičáky a horní zahnuté vzhůru, zatímco bachyně mají špičáky málo vyvinuté.

Věk a kly

Srst se s věkem mění a podle ní se rozlišují tři skupiny:

• Pruhované sele (rayón). Rodí se se světlou srstí, kterou podle Atlasu protíná 11 tmavých podélných pruhů; příručka Kastilie a Leónu ji popisuje jako pruhovanou ve slámově žlutých a měděných tónech. Pruhy mizí mezi 4. a 5. měsícem, uvádí Atlas i příručka; Virtuální encyklopedie tuto fázi prodlužuje do šesti měsíců.
• Rezavé sele (bermejo). Po tomto línání má jednobarevnou rezavohnědou srst až do dalšího línání mezi 10. a 12. měsícem. V české myslivecké mluvě jsou v obou fázích ještě selata; mladým prasatům ve druhém roce života se říká lončáci.
• Dospělý kus. Od té doby má šedohnědou srst dospělých. S přibývajícím věkem šediví, hlavně na hlavě a na bocích, a nejstarší kňouři mohou působit až prošedivěle, uvádí Virtuální encyklopedie.

Na zkoušce lovce v Kastilii a Leónu se mladým prasatům podle věku říká rayones, bermejos nebo jabatos; jabato je obecné španělské označení selete.

Prase divoké má čtyři stále dorůstající špičáky, které vyčnívají z tlamy a tvoří jeho trofej. Podle příručky Kastilie a Leónu nahrazují mléčné špičáky mezi 7. a 12. měsícem a víc jsou vyvinuté u kňourů. Horním se česky říká klektáky. Španělský název amoladeras nebo remolones vychází z toho, že se o ně dolní kly obrušují a ostří. Dolním, dlouhým a ostrým, se říká páráky (španělsky navajas). Podle Virtuální encyklopedie rostou špičáky po celý život téměř stálým tempem, zhruba 3 milimetry za rok.

Přesný věk lze určit až u uloveného kusu. Do 30 měsíců, kdy už jsou prořezané všechny zuby, se určuje podle chrupu, potom podle opotřebení třenových zubů a stoliček. V laboratoři se používá hmotnost oční čočky nebo vrstvy cementu na řezáku. Pokud vás zajímá, který kus je vhodné ulovit, rozebírá to článek o tom, v jakém věku je nejlepší lovit divočáka.

Stopy a pobytové znaky

Průvodce pobytovými znaky SECEM popisuje znaky prasete divokého takto:

• Stopa. Na rozdíl od jiných iberských kopytníků obvykle otiskne všechny čtyři prsty: dva hlavní spárky a paspárky, které zřetelně vyčnívají do stran. Když jelen nebo srnec paspárky otiskne, obvykle nevyčnívají. Stopa má tvar lichoběžníku, vzadu širšího, a špičky spárků se s věkem zakulacují. U kusu střední velikosti měří asi 6 centimetrů na šířku a 6,5 až 7 centimetrů na délku, s paspárky 10 až 12 centimetrů. Přední stopy jsou širší a hlubší a délka kroku je asi 40 centimetrů. Díky své hmotnosti se otiskne i v tvrdé půdě, kde jiní kopytníci stopu nezanechají.
• Rytí. Jsou to rýhy široké jako rypák a vyrytá místa na loukách, často kolem kmenů borovic. Prase divoké hýbe i velkými kameny, často je ale nepřevrátí, jak by to udělal medvěd.
• Kaliště. Jsou to bahnité louže oválného tvaru, podobného tělu zvířete, v nichž zůstávají otisky štětin jako tahy štětcem. Bývají ve skupinách, někdy až tucet.
• Stromy, o které se otírá. U kališť se prase divoké otírá o strom, často jehličnan, nebo o skálu a zanechává na něm ve výšce svého těla bahno a štětiny. Kůra bývá odřená a mohou na ní být stopy klů.
• Trus. Tvoří jakési klobásy složené z kusů ve tvaru baretu, širokých 3 až 5 centimetrů. Čerstvý je černavý a lesklý.
• Lože (kotle) a porodní hnízda. Odpočívá v hustých křovinách bez zvláštní úpravy lože, kromě porodu: před ním bachyně nanosí větve, trávu a kapradí a postaví hnízdo, které v Kantaberském pohoří může mít víc než dva metry v průměru.
• Stezky v polích. V kukuřici, slunečnici a obilí zanechává výrazně prošlapané cesty s povalenými rostlinami a rozžvýkaným zrním.

Jak tyto znaky v terénu poznat a jak je číst, popisujeme v článku o stopách divočáka.

Existují ve Španělsku různé typy prasete divokého?

Ve Španělsku žije jediný druh, Sus scrofa. Atlas uvádí dva poddruhy popsané na poloostrově, S. s. castilianus a S. s. baeticus, a upozorňuje, že by je bylo třeba ověřit genetickými a molekulárními metodami. Podle Virtuální encyklopedie by castilianus, popsaný podle kusů z Quintanar de la Sierra (Burgos), obýval téměř celý poloostrov kromě jihu a byl by větší, s vrstvou podsady pod štětinami; baeticus, popsaný v Doñaně, by žil jen na jihu a byl by menší a bez podsady. Jiní autoři řadí prasata z Aragonie k S. s. scrofa nebo všechna prasata z poloostrova k castilianus, takže otázka není vyřešená.

Domácí prase pochází z prasete divokého a jde o tentýž druh, takže se mohou křížit a mít plodné potomky. Virtuální encyklopedie vysvětluje, že těchto kříženců, zprvu ojedinělých, přibylo v chovech, které divoká prasata kříží s domácími, aby získaly větší kusy k vypouštění do honiteb, a mezi hrozby pro druh řadí genetické znečištění domácími prasaty a dovezenými prasaty divokými. Křížence nejspolehlivěji odhalí genetický test. Některé znaky vzbuzují podezření, například nadměrné tukové zásoby, rezavá srst u kusů starších jednoho roku, větší uši než obvykle nebo hlavně dospělý kus těžší než 100 kilogramů. Žádný z nich sám nestačí: Atlas uvádí z pohoří Montseny kňoury o hmotnosti až 118 kilogramů a některé genetické studie citované Encyklopedií zjistily jen malou výměnu genů mezi domácími a divokými prasaty.

Jiný případ jsou vietnamská prasata, která lidé vypustí nebo která utečou. Španělský katalog invazních nepůvodních druhů zahrnuje Sus scrofa var. domestica, tedy prase vietnamské, jeho křížence a miniprasata, pokud jsou chováni jako domácí mazlíčci, žijí volně v přírodě nebo jsou v zoologických zařízeních. Virtuální encyklopedie uvádí, že volně žijí nejméně na 43 lokalitách poloostrova a mohou se křížit s prasetem divokým.

Kde žije

Přirozený areál prasete divokého zahrnuje Evropu, Asii a severní Afriku a člověk ho vysadil v Americe, Austrálii, na Novém Zélandu a na řadě tichomořských ostrovů, uvádí Atlas. V Evropě se v posledních desetiletích výrazně rozšířilo: překročilo 65. rovnoběžku severní šířky a vrátilo se do oblastí, odkud zmizelo, například do Anglie, Finska nebo Švédska. Ve Španělsku žije na celém poloostrově, na souostrovích však chybí, uvádí SECEM. Virtuální encyklopedie vysvětluje, že poloostrov znovu osídlilo od šedesátých let 20. století ze dvou jader, pyrenejského a z oblasti Montes de Toledo a Sierry Moreny, a pomohlo mu opouštění venkova, úbytek pastevectví a přibývání lesů.

Obývá téměř jakékoli prostředí: lesy, křoviny, mokřady, pole i okraje měst, a stopy jeho činnosti se našly i na subalpínských pastvinách ve výšce přes 2 400 metrů, uvádí Atlas. Virtuální encyklopedie ho uvádí od pyrenejských lesů po duny v ústí Guadalquiviru, přes středomořský les, Sierru Nevadu, borové výsadby na středomořském pobřeží, kantaberské a galicijské pobřeží až po lesy, které přežívají mezi rezidenčními čtvrtěmi Madridu a Barcelony. Usadilo se také přímo ve velkých kukuřičných polích v některých říčních nivách. V přírodním parku Collserola u Barcelony si mnoho prasat zvyklo na lidi, kteří je krmí.

Hustoty uváděné ve Španělsku se pohybují od méně než 1 do 15 prasat na kilometr čtvereční, s velkými výkyvy mezi roky. Atlas popisuje silný nárůst populací v posledních desetiletích a připisuje ho vylidňování venkova, opouštění tradičních činností, kvůli kterému přibylo lesa a křovin, a intenzivnímu zemědělství. Tento růst způsobuje škody na úrodě, srážky s vozidly a výskyt prasat ve městech, jak popisují články o populaci divočáků ve Španělsku a o přemnožení divočáků ve Valencijském společenství.

Čím se živí

Je všežravec a v jeho potravě převažuje rostlinná složka. Podle Atlasu se její složení místo od místa hodně liší: od plodů buku, dubů a kaštanovníku, jako jsou žaludy, bukvice a kaštany, po zemědělské plodiny, kořeny a houby. Živočišnou potravu, hlavně bezobratlé, obojživelníky a drobné savce, přijímá velmi často, ale v malém množství. Potravu hledá rypákem v zemi, a proto po něm zůstává rytí.

Virtuální encyklopedie popisuje, jak se jeho potrava ve Španělsku liší:

• Doñana. Žere hlavně oddenky kamyšníku přímořského, rostliny slaných mokřadů, a živočišná složka nepřesahuje 9,8 %.
• Pyreneje. Bukvice, žaludy a kořeny kapradí tvoří 70,7 % potravy.
• Kantaberské pohoří. Na podzim a v zimě žere žaludy, jehlice borovic a bukvice a také mršiny psů, králíků, srnců a myšic.
• Údolí Ebra. V polosuchých oblastech žere hlavně kukuřici, ale i pšenici, ječmen a vojtěšku.
• Atlantské oblasti Baskicka. Mezi výsadbami borovic a eukalyptů tvoří základ jeho potravy kaštany.

Na jaře se hodně pase: dospělý kus může sežrat přes kilogram trávy denně. Patří k hlavním konzumentům mršin, které zbývají po lovu velké zvěře, a vybírá i hnízda: ve studii s umělými hnízdy orebice rudé byl hlavním predátorem na neoplocených plochách.

Rozmnožování

Prase divoké brzy dospívá a je velmi plodné. Podle Atlasu bachyně zabřeznou v prvním nebo druhém roce života, od hmotnosti asi 30 kilogramů, které podle Virtuální encyklopedie obvykle dosáhnou kolem 10. až 11. měsíce; při nedostatku potravy se první chrutí se může posunout až do věku jednoho a půl roku. Příručka Kastilie a Leónu uvádí pohlavní dospělost bachyní mezi 8. a 24. měsícem, od 35 až 40 kilogramů, a kňourů kolem 10. měsíce, mladí kňouři však ještě nemohou soupeřit se staršími.

Březost trvá asi 120 dní. Atlas uvádí medián 3 až 4 selat ve vrhu, příručka Kastilie a Leónu průměr 4 s rozpětím 2 až 10. Virtuální encyklopedie uvádí vrhy o 1 až 8 selatech, s průměrem 3,5 ve středomořských oblastech a 5 v mokřadech Aiguamolls de l'Empordà, a čím je bachyně větší, tím víc selat mívá. Bachyně rodí v hnízdech z větví a trávy, která staví na slunných svazích blízko vody a s hustou vegetací. Prase divoké se může dožít 10 až 11 let, většina se ale nedožije víc než tří.

Prameny uvádějí pro chrutí, tedy říji černé zvěře, různá období, protože závisí na potravě: bachyně se stane říjnou, když dosáhne určité tělesné kondice, a ve středomořských lesích k tomu obvykle dojde s opadem žaludů dubu cesmínovitého. Proto se liší podle oblasti i podle roku:

• Atlas klade hlavní chrutí na podzim, od září do prosince, a vrhy od ledna do dubna, i když v mnoha lokalitách se selata rodí i v jiných obdobích.
• Příručka Kastilie a Leónu ho klade od října do ledna, s vrcholem v listopadu, a vrhy od ledna do dubna, s vrcholem v březnu. Mladé bachyně mohou být říjné na jaře a vrhnout v srpnu.
• Virtuální encyklopedie uvádí, že v Extremaduře dochází k většině oplodnění koncem října a začátkem listopadu, zatímco v provincii Álava vrcholí chrutí v září. Přikrmování v jiném období, například v létě, ho může uspíšit.

Chování

Žije ve skupinách různé velikosti a složení. Základní jednotkou je matriarchální tlupa, kterou tvoří jedna nebo více dospělých bachyní se selaty, uvádí Atlas. Virtuální encyklopedie dodává, že ji vede zkušená vodicí bachyně, kterou následují další, pravděpodobně příbuzné bachyně a mladé samice narozené v předchozím roce. Příručka Kastilie a Leónu mluví o skupinách 3 až 5 bachyní se selaty. Mladí kňouři tvoří samostatné skupiny a dospělí žijí samotářsky; nejstarší, kterým se španělsky říká macarenos, může doprovázet mladý kňour, tzv. panoš (španělsky escudero). V době chrutí se dospělí kňouři připojují ke skupinám bachyní a vyhánějí z nich mladé samce z předchozího roku.

Je aktivní hlavně za soumraku a v noci, ale kde ho lidé málo ruší, pohybuje se i za bílého dne. Den tráví na klidných místech, kde má lože, a v noci může za potravou ujít velké vzdálenosti. Na podzim se dospělí kňouři válejí v bahně a vycházejí pokrytí silnou vrstvou jílu, což Virtuální encyklopedie spojuje s chrutím. Dorozumívají se chrochtáním: krátkými a strohými zvuky varují tlupu, vyššími dávají znamení k útěku.

Podle Atlasu je jeho jediným významným predátorem vlk, který loví hlavně mladé kusy; pruhovaná selata chytají i velcí dravci. Virtuální encyklopedie dodává, že pruhovaná selata mohou napadnout orli, lišky nebo rysi.

Kolik se jich uloví

Podle lesnické statistické ročenky 2023 ministerstva MITECO se ve Španělsku v roce 2023 ulovilo 443 714 prasat divokých (tabulka 10.4), 57 % ze 781 300 kusů velké zvěře ulovených v tom roce. Nejvíc úlovků měla provincie Cuenca, 22 037, tedy 5 % z celku (tabulka 10.5).

Předběžné údaje za rok 2024 ze stejné ročenky zvyšují počet na 483 110 prasat divokých z 826 846 kusů velké zvěře (tabulka F.2). Jde o předběžné údaje, chybějí v nich Kanárské ostrovy a část údajů z Baskicka.

Právní postavení ve Španělsku

K 22. říjnu 2026 je prase divoké ve Španělsku lovným druhem a loví se tam, kde to povolí příslušné autonomní společenství. Tyto údaje popisují španělské právo, nikoli české právo. V příloze I Real Decreto 1095/1989, státního seznamu lovných druhů, který může každé společenství zúžit, je mezi lovnými savci uvedeno jako „Jabalí (Sus scrofa)“. Článek 65 Ley 42/2007 o přírodním dědictví a biologické rozmanitosti stanoví, že se loví pouze druhy určené autonomními společenstvími, která pro každý druh stanoví pozemky a lovecké termíny. Není zařazeno do seznamu volně žijících druhů se zvláštní ochranou ani do Španělského katalogu ohrožených druhů podle Real Decreto 139/2011.

Každé společenství stanoví období a podmínky lovu pro každou sezonu; v Baskicku to dělá každá provinční rada. Tabulka shrnuje sezonu 2026-2027 ve všech společenstvích, ověřenou 22. října 2026 v jejich úředních věstnících. Andalusie, Kastilie a León a Galicie navíc kvůli škodám a zdravotnímu riziku, které prase divoké představuje, vyhlásily mimořádnou loveckou situaci, která rozšiřuje dny a způsoby lovu a ruší limity úlovku:

Období v tabulce nenahrazují platnou vyhlášku nebo rozhodnutí jednotlivých území ani plán honitby, které stanoví dny, limity úlovku a způsoby lovu, a některá společenství navíc povolují regulaci škod i mimo tato období. Před lovem si ověřte předpis svého společenství nebo provincie a povolení pro daný pozemek.

Protože je prase divoké aktivní hlavně v noci, řada společenství povoluje noční čekanou; článek o noční čekané na divočáky vysvětluje, jak se na ni připravit. Při monterii, ganchu i naháňce se loví se psy a článek o plemenech pro lov velké zvěře představuje psy na lov divočáků.

Africký mor prasat: co by měl lovec vědět

K 22. říjnu 2026 je situace afrického moru prasat (AMP) ve Španělsku následující:

• Lidem nehrozí. Je to závažné virové onemocnění domácích a divokých prasat, není však zoonózou: lidé se nenakazí ani kontaktem se zvířaty, ani konzumací výrobků z nich, uvádí španělské ministerstvo zemědělství, rybolovu a výživy (MAPA). Jak ale upozorňuje Junta Kastilie a Leónu, oděv, obuv, vozidla, lovecké vybavení, maso nebo trofeje mohou virus zanést jinam.
• Ohnisko v Katalánsku. Dne 28. listopadu 2025 byla nákaza potvrzena u dvou uhynulých prasat divokých nalezených v obci Cerdanyola del Vallès (Barcelona), což byl první výskyt ve Španělsku od listopadu 1994, uvádí tisková zpráva MAPA z toho dne. Zpráva MAPA z 22. října 2026 uvádí 419 pozitivních prasat divokých ve 13 obcích provincie Barcelona a žádný případ u domácích prasat.
• Zamořené pásmo v Katalánsku. Katalánská vláda dělí zamořené pásmo na pásmo vysokého rizika, kam patří obce s případy a obce k nim velmi blízké, a pásmo nízkého rizika ve vzdálenosti 6 až 20 kilometrů; seznam obcí je na její stránce o africkém moru prasat. V obou je zakázáno prasata divoká přikrmovat a lovit, s výjimkou zásahů k omezení nákazy, k prevenci škod nebo k regulaci populace, které provádí nebo povolí katalánská vláda, a každý uhynulý kus je nutné okamžitě nahlásit katalánskému sboru Agents Rurals nebo na číslo 112 (Resolución ARP/219/2026, DOGC č. 9594A z 30. ledna 2026). V pásmu nízkého rizika mohou úřady navíc povolit letní lov drobné zvěře (media veda) v soukromých honitbách, které ji mají schválenou ve svém plánu mysliveckého hospodaření (Resolución ARP/2762/2026, DOGC č. 9722 ze 4. srpna 2026).
• V celém Španělsku. Každé podezření u prasat divokých je povinné hlásit úřední veterinární službě autonomního společenství, uvádí zpráva MAPA. Kromě toho je zakázáno převážet v rámci Španělska prasata divoká odchycená živá do pastí, odchytových ohrad nebo jinými způsoby; převážet se smějí jen prasata z registrovaných zvěřních chovů, se zdravotními kontrolami (výkladové stanovisko MAPA z 18. září 2026, které uplatňuje článek 48 prováděcího nařízení (EU) 2023/594).
• V Aragonii. Kdo najde v přírodě uhynulé prase divoké, musí zůstat nejméně pět metrů od něj, nedotýkat se ho a zavolat na číslo 112, a pokud může, zaznamenat polohu a místo označit (Decreto-ley 7/2025, článek 5). Tentýž předpis zakazuje převážet prasata divoká podezřelá z nákazy a povoluje termovizní zaměřovače na zbrani při čekané na prase divoké.
• Mimořádné lovecké situace. Andalusie, Kastilie a León a Galicie vyhlásily kvůli praseti divokému mimořádnou loveckou situaci (emergencia cinegética), která rozšiřuje období a způsoby lovu; podmínky jsou v tabulce.

Kromě AMP se ulovená prasata divoká, která projdou jatkami nebo zařízením pro nakládání se zvěřinou, vždy vyšetřují na trichinely, jak vyžaduje článek 2.2 prováděcího nařízení (EU) 2015/1375.

Časté otázky o praseti divokém